Naše společnost žije již velmi dlouho v míru, pohodlí a bezpečí. To neznamená, že bychom neřešili různé problémy a neměli potíže s financemi nebo strach z budoucnosti. Posledních osmdesát let se ale v našich zemích nevyskytl žádný ozbrojený konflikt, nikdo nás přímo neohrožoval a nebylo potřeba aktivizovat armádu. Lidé umírají stářím, na nemoci či nehody. Násilných smrtí je ale každoročně jen velmi málo a můžeme za to děkovat kvalitní činnosti policie i soudů. A právě kvůli tomuto dlouhému období míru jsme jako lidé trochu zlenivěli a odložili stranou obezřetnost.
Proto pro nás bylo velkým šokem a ranou, když v roce dva tisíce dvacet v březnu vypukla v naší zemi covidová pandemie. Hrozba nad námi již nějakou chvíli visela, málokdo ale skutečně věřil tomu, co přišlo poté. Ze dne na den se zastavil veškerý běžný život. Mnozí dospělí museli přestat chodit do zaměstnání, děti a mládež do škol. Zakázalo se téměř úplně cestování za hranice a postupně docházelo k takovému zpřísňování pravidel, že se v jednu dobu již nemohlo cestovat ani mimo hranice okresu. Povinně se začaly nosit roušky a respirátory, nejdřív stačily obyčejné látkové roušky šité doma, později již byly na mnoha místech vyžadovány profesionální lékařské respirátory.
Zrušily se kulturní akce, koncerty a divadelní představení. Zakázaly se návštěvy v nemocnicích a ostatních sociálních zařízeních. Lidé zdraví i nakažení jakýmkoliv respiračním onemocněním si museli provádět antigenní testy a následně prodlévali v přísné karanténě. V nemocnicích vznikala speciálně narychlo vytvořená infekční oddělení, kde byly nemocní uložení na přístrojích a zároveň byli přísně separovaní od všech ostatních pacientů. Z ničeho nic se nám obrátil život naruby a nikdo na to nebyl připravený. Můžeme být rádi, že pandemie nakonec ustoupila a do budoucna budeme muset zůstat ostražití.