Pokud jste stejně jako já původem ještě Čechoslováci, zřejmě stejně jako já nebudete vzpomínat na to, jak se cestovalo tehdy, za našich mladých let, s nadšením. I když samozřejmě do značné míry záleží i na vašem konkrétním datu narození.
Pamatuji dětství, kdy jsem byl s rodiči v Polsku, jedné z mála zemí, kam tehdy našinci směli cestovat. A není moc toho, na co bych tehdy vzpomínal s obdivem. Byl to zájezd zjevně určený k tomu, aby se našinci hlavně unavili, a tak pamatuji jenom ten odznáček, potvrzující, že jsem ušel pěšky sto jarních kilometrů, a pak bankovky, které vypadaly zajímavě, ale rodiče je raději utratili, než aby mi je nechali do sbírky.
Nebo pamatuji svou první cestu se spolužákem v šestnácti letech do tehdejší NDR. Pro neznalé do té nedemokratické Německé demokratické republiky. Docela jsme si to papírování tenkrát „užili“, a to jsme jeli do spřátelené země a ne někam na zapovězený západ. Výjezdní doložka k občanskému průkazu (kdo by si pořizoval pas, když nebyl pro východní blok třeba a dál se našinec stejně nedostal?), povolení k výměně peněz a pár východoněmeckých marek, jízda vlakem a pak spacák, ve kterém jsme nocovali na louce kdesi na okraji Drážďan.
Nebo pamatuji samostatnou cestu do téže země v následujícím roce, kdy to bylo ještě daleko nepříjemnější cestou zpět. Když už se Maďarsko počalo demokratizovat, v mém vlakovém kupé tedy proběhla osobní prohlídka jakéhosi východního Němce jedoucího do Maďarska, zda snad nemá něco, co by signalizovalo jeho touhu utéct tudy na západ, při čemž jsem se skutečně bál o svůj osud, maje v batohu jako neplnoletý dvě láhve vodky a ve spacáku důmyslně zabalenou krabičku erotických diapozitivů, které se u východních Němců daly na rozdíl od Československa sehnat. A jaké jsem měl jenom štěstí, že šli vážně jen po tom potenciálním emigrantovi!
A samozřejmě pamatuji i to, jak jsem se na začátku devadesátého roku dostal poprvé do Vídně. A jak jsem byl rázem jako ta vyoraná myš.
Což už je dnes naštěstí minulost. Dnes už můžeme, kam chceme, a máme i vyšší úroveň. Takže nikdo nemusí trnout hrůzou, zda se nakonec třeba do té Jugošky dostane. Zda ho nepošlou od hranic zpátky a třeba navrch nevyhodí ze školy nebo práce.